Obvykle začínají články o pravidelně se konajících festivalech pojednáním na téma „co se od minula zlepšilo“, či nedej bože naopak zhoršilo. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí navštívit Brutal Assault alespoň na jeho poslední den přišlo z mé strany dost spontánně a především po dlouhých osmi letech, bylo z mého pohledu, snad kromě areálu a několika dalších záležitostí nové asi úplně všechno.

Postupně otevírané další a další zákoutí josefovské pevnosti provzdušňují celkový festivalový prostor a dovolují vytvářet jednak odpočinkové zóny anebo místa s doprovodnými aktivitami. Letos otevřené chodby Bastionu X pak skvěle obsadila výstava věnovaná historii fanzinů. Instalace rozdělená do dvou sekcí  - české a mezinárodní, působivým způsobem pokrývá jednak úplné začátky, kdy během normalizace bylo i vydávání metalového fanzinu aktivitou na úrovni samizdatu, přes zlatou porevoluční éru až do téměř současnosti.

Nemalý prostor byl věnován i poslední veliké vlně papírových sešitů, která proběhla na pomezí milénia a která zároveň se vzrůstající dostupností technologií pro tvorbu a tisk časopisu otevřela tyto možnosti mnoha dalším tvůrcům. Sešla se zde vskutku unikátní sbírka archivních materiálů, leckdy zcela raritního charakteru. V této souvislosti jsem si nemohl nevzpomenout na nepříliš zdařilý sraz zinařů, jenž proběhl v rámci sedmého ročníku Assaultu v roce 2002. Právě tehdy kulminovala poslední veliká vlna papírových zinů, jež už však postupně byla čím dál více konfrontována s nástupem internetu. Webu však bylo věnováno jen minimum pozornosti. Nás může těšit, že Metalopolis se do této společnosti dostal jako jediný internetový magazín, ale možná to zároveň lze brát i jako námět na další rozšíření výstavy, či případně rovnou na výstavu další – rozsahem pochopitelně skromnější, věnovanou právě amatérské metalové (případně pokusům o její profesionalizaci) žurnalistice na webu.

Těžko mi na základě dlouholeté festivalové absence soudit, zdali neexistence tlačenic byla právě zásluhou rozšíření areálu anebo díky skutečnosti, že méně echt metalových headlinerů zároveň přilákalo i méně diváků. Fakt je ale ten, že největší boj s davem jsem zažil ve chvílích, kdy jsem se snažil dostat k jednomu z hlavních pódií na vystoupení PAIN OF SALVATION. Natolik masivní úprk diváctva a následné prořídlé hlediště jsem teda v prime timu na takhle velkém festivalu ještě nezažil. Sázku na méně ortodoxní taháky vnímám jako veliký a poměrně riskantní experiment ze strany pořadatelů. Konec konců, příliš veliké davy jsem neregistroval ani o nějakou tu hodinku později, kdy se po pódiu proháněl manýristický veterán Glenn Danzig.

Jsem osobně velmi zvědavý, jak si letošní ročník z hlediska nákladů a výnosů vyhodnotí pořadatelský tým, já osobně ale okysličení soupisky kvituji s velikým povděkem. Je zcela evidentní, že se tento podnik nachází na rozcestí a že se pokouší vymaňovat ze škatulky definované už jen jeho názvem samotným. Mám li si zahrát na chytrou horákyni, preferoval bych nadále zachovat rovnováhu, a to i navzdory tomu, že se považuji za otevřeného posluchače, ale právě přítomnost mnohých mladých a dravých metalových kapel, stejně tak starých kovových harcovníků, jsou těmi určujícími faktory, které mě po letech opět navracejí mezi josefovské hradby. V době psaní těchto řádků potvrzená jména pro příští ročník (NAPALM DEATH, TESTAMENT anebo MESHUGGAH) ukazují spíše na sázku na jistotu, než další riskantní krok do neznáma. Nicméně to je pouze začátek dalšího dlouhého seznamu, který ještě může v lecčems překvapit.

Pojďme však k sobotní muzice. Než jsem si stačil, ve snaze nacvičit si rychlé přesuny, pořádně projít trasy mezi jednotlivými pódii, rozbalují to Jagermeister stage japonští COFFINS. Oldschool jako řemen, úsporné, ale o to úpornější kytarové hoblování a tomu odpovídající hluboce posazený vokál. Trochu mi ten v dobrém slova smyslu kolovrátek připomene nedávno recenzované MAMMOTH GRINDER a s tím koresponuje i moje spokojenost. Bylo to fajn, ale bylo toho tak akorát. Zato deathcore se už asi nikdy nestane mým oblíbeným žánrem a nic na tom nezměnili ani snaživí ANGELMAKER.

Britští AKERCOCKE, kteří se loni po dlouhých 10 letech připomněli s podařenou deskou „Reinassance In Extremis“ vzbuzovali nemalé naděje, aby tyto naplnili jen zčásti. Problém nebyl ani tak v instrumentaci poměrně náročných partů, kterými nejen aktuální nahrávka nešetří, ale zvuk byl takříkajíc proti. Ozvučení jedné z kytar tak trochu haprovalo a tím pádem haproval i celý orchestr. Škoda, kapele to dost ubralo na šťávě, kterou jsme v tom probouzejícím se letním vedru všichni potřebovali.

Jedním z příjemných bonusů festivalu bývalo v minulosti i objevování mladé krve, což, zdá se, zůstalo neměnnou tradicí. Letos si do seznamu zajímavých jmen můžu připsat australský dvojblok NORTHLANE a PLINI a britské, už ne zas tak úplně nováčky ROLO TOMASSI. Zatímco prvně jmenovaní byli pro mne doposud úplnou neznámou, aby pak svým současným metalcorem příjemně navnadili, na jejich instrumentální krajany PLINI šly mým směrem jen samé dobré reference. A ty rozhodně nelhaly. Jejich z hlediska prezentace mírně introvertní, avšak z hlediska instrumentace naprosto sebejisté představení mi trochu připomnělo mé oblíbence SCALE THE SUMMIT, s tím rozdílem, že Australané nahrazují jejich zemitost zasněnějšími hudebními plochami a kudrlinkami. Kudrlinky, těch se nebojí ani Angličané ROLO TOMASSI s kráskou Evou Spence za mikrofonem. Samozřejmě, že to na pódiu funguje stylem všechna pozornost na mě, ale je potřeba uznat, že na hc základech postavená hudba této pětice svoji nespornou hodnotu má.

A co staré páky? Povětšinou rozhodně nezklamaly! Ačkoliv ortodoxní hardcorová nakládačka v podání INTEGRITY se v rozpáleném popoledni v útrobách josefovské pevnosti mírně rozplývala, zato Švédové UNLEASHED mě rozhodně chladnými nenechali. Kapela, jejíž studiová podoba mě víceméně míjela, předvedla obrovskou zkušenost a nasazení. V pohodě hrající ansámbl napálil do lačného davu několik svých hitovek s puncem kvality té nejlepší švédské smrtící oceli a s grácií skutečných mistrů. To kupodivu platilo i pro s velikou chutí hrající SEPULTURU, jejímž velikým handicapem tak stále zůstává marný boj s větrnými mlýny akceptace Derricka Greena fanoušky původní sestavy. Jak jinak si lze vysvětlit Kisserovo vyzvání přítomných k oslavě dvacetiletého (ano, skutečně už tak dlouho) působení amerického vokalisty v řadách brazilské legendy?

O jednom z headlinerů – Glennu Danzigovi – toho nemůžu říct víc, než že tohle u mě moc nefungovalo. Snad za to může i fakt, že jeho tvorbu jsem pořádně hltal jen na albu „4p“, z kterého alespoň na začátku, než jsem dal přednost jistotě v podobě UNSANE, nezazněla jediná skladba.

A právě newyorské UNSANE si můžu připsat do seznamu starých pák, které rozhodně nezklamaly. Kdyby jen to, tato svatá trojice noise rocku totiž menší scénu umístěnou ve stanu na druhém konci areálu rozsekala úplně na kousky. Ačkoliv i oni trochu bojovali s nepříliš dobrým nazvučením Metalgate stage, což bylo mimochodem symptomatické pro více zdejších vystoupení, vše vynahrazují smrtícím nasazením. Minimální prodlevy mezi skladbami ještě znásobily jejich intenzitu a teplota v již tak dosti vyhřátém prostoru stoupala do kritických výšek. To se pak těžko soustředí na následující, neméně intenzivní grindery FULL OF HELL.

Vystoupení Glenna Danziga však nebylo jediným výrazným úkrokem směrem k melodičtějším a méně ortodoxním podobám kytarové muziky. Přítomnost švédských PAIN OF SALVATION jsem si ještě před pár lety uměl představit leda tak v hledišti a oni přitom rozbalí fidlátka na jedné ze dvou hlavních scén. Úprk mnoha fanoušků byl, bohužel alespoň prozatím, logickým důsledkem. Naštěstí to nezpůsobila kvalita jejich vystoupení. Ta byla totiž vskutku vysoká! Moje první živé setkání s kapelou mi ukázalo muzikálně velmi disponované těleso, kterému však nejsou cizí ani střídmě dávkované rockové pózy. Ačkoliv se přes skladby z posledního alba „In The Passing Light of Day“ dostalo i na starší kousky, osobně bych si jich dal mnohem více a na velkorysejší časové ploše, než dovolil nabitý festivalový rozpis.

Jeden z nočních headlinerů – norští WARDRUNA – mě tak trochu vyvedli z omylu, ve kterém jsem žil. Budete se mi asi smát, ale já si opravdu myslel, že je to nějaký hloupý pagan metal. Fajn, příště se budu víc informovat. Tohle totiž v noční pevnosti znělo výborně, jen je otázkou co na to mnozí, 5 namáhavými dny zmožení vytrvalci. Tohle už jim moc energie nepřidalo, spíše naopak.

Registroval jsem v posledních letech několik názorů klonících se k přesunu festivalu na jiné místo, aby tento mohl ještě více expandovat a přijat ještě více návštěvníků. Nevím nevím. Těch 8 let absence mi zároveň umožňuje i určitý odstup a ten mi říká, že Brutal Assault a pevnost Josefov jedno jest. Pokud se podnik odsud odstěhuje, přijde tím zároveň i svoje pracně a po 11 dlouhých let budované fluidum. Právě tento areál, o jehož neustálé zvelebování se starají i zapálení fandové festivalu, definuje Brutal Assault jako akci sice mamutí a komerční, ale jako akci s určitým charakterem. Své o tom nejspíš vědí i nájemníci takzvaných obchodníků s chudobou, kteří ještě dlouho po půlnoci pozorovali šrumec na josefovském náměstí a říkali si, že už zítra to všechno skončí a jim se opět navrátí jejich neradostná realita. Snad to nějak přečkají, minimálně se mnou můžou za rok opět počítat!